„Můj dědeček se ztratil. Ne v bitvě, ale v archivech,“ říká Dagmar Šišková-Johnson, vnučka brigádního generála Jana Procházky. Jeho jméno se po roce 1948 vytratilo – zmizel muž, který bojoval v československých legiích, prodělal sibiřskou anabázi, během druhé světové války působil v Obraně národa a přežil tři nacistická vězení. Osudným se mu stal Únor 1948, kdy odmítl Moskvu a tím si vydal rozsudek – zapomnění.
Vizovický legionář
Jan Procházka se narodil 21. června 1893 ve Vizovicích. V roce 1912 ukončil vyšší gymnázium v Prostějově a následně zahájil studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po čtyřech semestrech byla jeho akademická dráha přerušena vypuknutím první světové války. Dne 25. srpna 1914 se přihlásil jako jednoroční dobrovolník a absolvoval důstojnickou školu u 8. pěšího pluku v Brně. Převzal velení čety, ale v dubnu 1915 jako voják rakousko-uherské armády upadl do ruského zajetí, kde byl od 5. dubna 1915 do 14. září 1916.
Ihned po propuštění se v roce 1916 přihlásil k československým legiím v Rusku a absolvoval důstojnickou školu u 5. pražského střeleckého pluku T. G. Masaryka v Borispolu. Účastnil se řady bojových operací – od odchodu armádního sboru ze Žitomiru, přes bitvu u Bachmače, až po nasazení Penzenské skupiny proti sovětským vojskům a bojové akce na povolžské frontě. „Dne 20. srpna 1918 byl zraněn u Nikolajevska, převezen do nemocnice v Čeljabinsku a později ošetřován ve zdravotním vlaku; za chrabrost a vynikající službu v posledních bojích, stejně jako za věrné a svědomité plnění povinností, byl povýšen na podporučíka“ (citováno ze zápisu o Průběhu služby).
Po návratu do aktivní služby v říjnu 1918 krátce velel 8. rotě a následně byl ustaven velitelem strojové části konského záložního dvora v Kurgáně, kde sloužil až do května 1919. V lednu a únoru 1920 se zúčastnil přesunu III. střelecké divize z Kanska do Čerenchova. Spolu s ostatními příslušníky projel transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a 8. června 1920 odplul 29. transportem na lodi Protesilaus do Vancouveru, dále transkanadskou magistrálou do Halifaxu a posléze lodí do Hamburku, odkud se přes Německo vrátil do vlasti – jako hrdina.
Meziválečné období
Po návratu se v hodnosti kapitána pěchoty stal II. pobočníkem 9. pěšího pluku K. H. Borovského v Mostě, kde se seznámil se svou budoucí ženou Vlastou Hlávkovou. V roce 1924 absolvoval Informační kurs pro velitele rot v Milovicích a poté se vrátil zpět do Mostu, kde se mu 11. listopadu 1924 narodila dcera Vlasta. Následující rok byl ustanoven velitelem polní roty. V letech 1925–1927 studoval Vysokou školu válečnou a po jejím dokončení se stal majorem generálního štábu a přednostou 3. oddělení 1. divize.
V lednu 1931 se vrátil na Vysokou školu válečnou jako profesor taktiky pěchoty a byl povýšen na podplukovníka. V říjnu 1935 převzal velení 1. praporu horského pěšího pluku v Turčianském Sv. Martině a o rok později se stal podnáčelníkem štábu IV. sboru v Olomouci. Dne 29. září 1937 byl povýšen na plukovníka generálního štábu a ustanoven náčelníkem štábu IV. Sboru. V této funkci sloužil až do 31. srpna 1939.
2. světová válka – Obrana národa a nacistická vězení
Po opětovném vypuknutí války byl Jan Procházka propuštěn z armády a nastoupil na ministerstvo školství v Praze. Od 1. května 1939 pracoval nepřetržitě v odbojové organizaci Obrana národa. Nejprve působil ve skupině generála Ždímala v Olomouci jako náčelník štábu, kde se věnoval především organizační a zpravodajské činnosti. Od srpna 1939 následně zajišťoval spojení s ústředím při cestách na trase Olomouc–Brno–Praha, během nichž vykonával i kurýrní služby. Byl účasten vzniku Obrany národa v Olomouci, působil jako prostředník mezi brněnským vedením a generálem Ždímalem a podílel se na získávání spolupracovníků, organizování skupiny i na předávání zpráv do Brna a Prahy. Za svou činnost byl v listopadu 1940 zatčen gestapem a po řadě výslechů převezen do Berlína, kde ho vojenský soud odsoudil k deseti letům těžkého žaláře. Po vynesení rozsudku byl vězněn v mnoha věznicích zahrnujících Alt Moabit, Dietz am Lahn či Bayreuth.
Vzpomínka paní Johnson na moment, kdy její matka navštívila otce ve věznici v Bayreuthu: „Psal se tenkrát rok 1944. Mama jako ročník 1924 byla totálně nasazená do Reichu. Cílem byla továrna IG Farben ve Schweinfurthu. Ale protože spojenci těsně před příjezdem její skupiny srovnali zmíněnou továrnu se zemí, zůstali stát na nádraží v Bayreuthu s tím, že se mají vrátit do Prahy a že další vlak jede až ráno. Co měla dělat? Tak se rozhodla že navštíví svého otce ve věznici. A šla. Tehdy byla věznice vlastně za městem. Došla k bráně a perfektní němčinou se dožadovala návštěvy. Měla štěstí. Bachař ji dovolil 5 minut. Pustili ji dovnitř a po chvíli uslyšela z konce chodby klapot dřevěných krpálů. Jak otce uviděla, volala ať se neleká, že se doma nic, ale že projíždí, a tak zaskočila. Jak vzácných bylo těch pět minut, se dá jen těžko popsat.“
Jan Procházka byl osvobozen americkou armádou 14. dubna 1945 a zbytek války dobojoval v jejích řadách. Domů se vrátil 17. května 1945. Koncem května 1945 byl aktivován jako zatímní velitel 1. československé samostatné divize ze SSSR se štábem v Postoloprtech a 28. října ustanoven 2. podnáčelníkem generálního štábu. V témže roce byl se zpětnou platností od roku 1940 povýšen do hodnosti brigádního generála.
Odmítl Moskvu
Po Únoru 1948 byl spolu s rodinou pozván na recepci k oslavě Vítězného Února na sovětském velvyslanectví (velvyslancem byl Zorin). Během recepce byl Procházka přivolán do vedlejší místnosti, kde mu sovětský vojenský přidělenec nabídl studium v SSSR – údajně na čtyři roky – s podmínkou, že nesmí navštívit rodinu v Praze. Rozhodnutí muselo být okamžité. Odmítl. Současně paní Zorinová nabídla jeho dceři studium v Moskvě, rovněž s přísnými podmínkami: bydlení v bytě Zorinových, a bez návštěv domova. Další odmítnutí. A právě tehdy „spadla klec.“
Ztracený generál
Jeho zdraví, nepochybně oslabené válečným vězením, se zhoršilo a byl hospitalizován ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, kde po nějakou dobu sdílel pokoj s generálem Heliodorem Píkou. Jednoho dne za nimi přišli dva důstojníci s nabídkou bezpečného přechodu přes hranice. Oba generálové poděkovali, ale odmítli. Generál Píka byl později převezen do věznice na Borech, kde byl 21. 6. 1949 popraven. Generál Procházka zemřel 18. 12. 1948 ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích (Praha), a to s ostrahou StB před pokojem.
Vzpomínka paní Johnson: „Tata navštěvoval generála Procházku v nemocnici. Když zjistil, že jeho stav je vážný a vyžaduje léčbu antibiotiky – která však generál nikdy nedostal – rozhodl se napsat dopis do nemocnice v East Grinsteadu, kde se po válce sám léčil z omrzlin. Chtěl tam požádat o pomoc se zajištěním antibiotik. Dopis však byl zachycen, a tata byl předvolán na koberec na 5. oddělení. Tam mu sdělili, že není v zájmu republiky, aby generál Procházka přežil.“
Rodina generála Procházky byla po jeho smrti násilně vystěhována z Prahy a na Jana Procházku se postupně zapomnělo – komunistický režim se snažil vymazat jeho existenci z paměti. „Ztratil se nám generál,“ napsala po letech jeho vnučka. „Ale neztratil se úplně. Zůstal v naší krvi.“
Řády a vyznamenání
- Řád Sokola (Vojenská skupina s meči)
- Československý válečný kříž 1914–1918 (2x s 2 lipovými ratolestmi)
- Medaile za chrabrost
- Bachmačská pamětní medaile
- Pamětní medaile 9. střeleckého pluku Karla Havlíčka Borovského
- Pamětní medaile československého dobrovolce z let 1918–1919
- Československá medaile za vítězství (mezispojenecká vítězná medaile – „Médaille interallié de la victoire“)
- Záslužný odznak Československé obce dobrovolecké (1945)
- Pamětní odznak československých dobrovolníků z let 1918–1919
- Pamětní medaile Mezinárodní federace starých bojovníků FIDAC (francouzská pamětní medaile z doby 1. sv. v.)
- Československý válečný kříž 1939
- Československá vojenská medaile za zásluhy 1. stupně
- Pamětní medaile druhého národního odboje
- Medal of Freedom se stříbrnou ratolestí
(Spojené státy americké) - Čs. vojenská medaile za zásluhy 1. stupně
- Řád zásluh o národ I. třídy (se zlatou hvězdou, Jugoslávie)
Zdroje
Článek vznikl ve spolupráci s vnučkou pana generála Procházky, paní Dagmar Šiškovou-Johnson, která laskavě poskytla rozhovory a cenné archivní materiály. Zvláštní poděkování patří také panu Ladislavu Slámečkovi za zprostředkování kontaktu s paní Johnson a za poskytnutí informací z osobního archivu.