Generálmajor Alois Šiška byl pilot 311. čs. bombardovací perutě RAF. Po nouzovém přistání na Severním moři strávil se svou posádkou šest dní v záchranném člunu, bez jídla a vody. Ze šesti členů přežili pouze tři, než je u nizozemských břehů zajala německá hlídka. Alois Šiška utrpěl těžké omrzliny a byl odsouzen k smrti, ale rozsudek nebyl vykonán. Navzdory tvrdým podmínkám v zajateckých táborech, kde zůstal až do konce války, neztratil víru ve svobodu – a té se nakonec dočkal.
Letadla miloval již jako dítě
Alois Šiška se narodil 15. května 1914 v obci Lutopecny na Kroměřížsku. Pocházel z malého hospodářství a už jako chlapec byl fascinován letadly. Přestože se chtěl stát pilotem, jeho cesta k letectví nebyla přímá. Nejprve se vyučil strojním zámečníkem, a když ho pro „příliš vysoký“ věk nepřijali na vojenské letecké učiliště, nastoupil do Baťovy strojnické školy ve Zlíně. Následně se díky své píli dostal do Baťovy Zlínské letecké společnosti v Otrokovicích, která vyráběla sportovní letadla. Zde vynikl svým zlepšovacím návrhem ve výrobě, za který mu firma nabídla odměnu 5000 korun. Místo peněz si ale vybral možnost absolvovat pilotní výcvik – splnil si tak svůj dětský sen a získal pilotní diplom.
Když se v Evropě začalo stupňovat napětí a sílit hrozba nacistického Německa, čs. armáda zahájila v roce 1936 nábor tisíce nových vojenských pilotů. Mezi přijatými byl i Alois Šiška, který výcvik zdárně dokončil v roce 1937.
Složitá cesta do československé zahraniční armády
Po okupaci se Alois Šiška zapojil do ilegální činnosti a pomáhal lidem s přechodem hranic do Polska a Maďarska. Když však přišlo hlášení, že po něm jde gestapo, uprchl s Aloisem Bačou přes zamrzlou Moravu na Slovensko a dále do Maďarska. Tam byli zadrženi a několik týdnů vězněni. Po neúspěšném útěku skončili v Citadele v Budapešti, kde panovaly velmi tvrdé podmínky. Dne 30. března 1940 se však Aloisi Šiškovi podařilo uprchnout: využil příležitosti, utekl strážím a dostal se až na francouzský konzulát. Odtud byl v noci tajně převezen k jugoslávským hranicím, které tentokrát již úspěšně překročil. Již jako příslušník čs. zahraniční armády pokračoval přes Turecko do Sýrie, odkud se spolu s dalšími vojáky vydal lodí přes Středozemní moře do Francie. Krátce poté sloužil na letišti u Bordeaux a v červnu se vydal na cestu k anglickému pobřeží.
Služba v RAF, nouzové přistání na moři a šest dní na záchranném člunu
V Británii vstoupil do RAF Volunteer Reserve a stal se pilotem 311. československé bombardovací perutě. Patřil k několika málo čs. letcům, kteří se zúčastnili přeletu Alp s následným bombardováním průmyslových italských měst Turína a Janova.
Osudným se mu stal jeho 19. operační let dne 28. prosince 1941, kdy odstartoval jako kapitán bombardéru Vickers Wellington KX‑B k nočnímu útoku na Wilhelmshaven. Na palubě se nacházela šestičlenná posádka ve složení: kapitán letounu Alois Šiška, druhý pilot Josef Tománek, navigátor Josef Mohr, radiotelegrafista Josef Ščerba, přední střelec Pavel Svoboda a zadní střelec Rudolf Skalický. Během bombardování byl jejich letoun zasažen, začal hořet levý motor a Alois Šiška musel nakonec nouzově přistát na Severním moři. V letounu zahynul zadní střelec Rudolf Skalický a zbylá posádka se následujících šest dní potýkala v záchranném člunu s mrazivou vodou, mořskou nemocí, halucinacemi, bez jídla a vody, téměř bez naděje. Celkem tři členové zemřeli a tři zůstali naživu. „Nikdy jsem se nebál smrti. Počítal jsem s ní při každém letu. Takhle jsem si ji ale nikdy nepředstavoval. Umírat pomalu a při vědomí — to není pro vojáka,“ vzpomínal Alois Šiška. Po šesti dnech byl člun vyplaven na nizozemské pobřeží, kde posádku zajala německá pobřežní stráž. Poté Aloise Šišku čekalo několik let v zajateckých táborech.
Dlouhá léta v zajetí
Utrpěl těžké omrzliny nohou, dokonce mu hrozila jejich amputace, od které ho na operačním sále zachránil infarkt a následná klinická smrt. Léčil se v nemocnici v Hohemarku a Obermansfeldu. Jako vlastizrádce Velkoněmecké říše ho vyslýchalo gestapo na pražském Pankráci. Prošel zajateckými tábory Stalag Luft 3 v Saganu a Stalag Luft 1 v Barthu. Konec války přežil v Oflagu IVC v pevnosti Colditz. Ačkoliv byl odsouzen k trestu smrti, shodou šťastných okolností, rozsudek nikdy nebyl vykonán.
Člen Klubu morčat
Po osvobození ho vzhledem k zanedbávané léčbě omrzlin následovala dlouhá léčba – v britském East Grinsteadu absolvoval řadu operací a stal se členem Guinea Pig Club (Klub morčat) – spolku, který vznikl za účelem vzájemné podpory britských a spojeneckých letců zraněných během druhé světové války.
Život po válce
Poté, co v roce 1947 dostal zdravotní dovolenou, konečně se vrátil do své milované vlasti. Následně znovu vstoupil do armády, ale po únoru 1948 byl pro své názory propuštěn – KSČ se jej pokusila naverbovat, pokaždé však odmítl. V červnu 1949 se oženil s Vlastou Procházkovou. Následně byla celá rodina vystěhována z Prahy do Dušníků nad Vltavou a Alois Šiška přišel o zaměstnání. Postupně se díky své zručnosti začal živit jako opravář televizorů. Po uvolnění politických poměrů začal pracovat jako inspektor Správy dopravních letišť. Postupně se u něj projevila jeho zranění a útrapy z válečných let a veškerou fyzickou činnost musel výrazně omezit.
Plné rehabilitace se dočkal až po návratu do Prahy v roce 1989. Po Sametové revoluci působil jako místopředseda Sdružení československých zahraničních letců, v roce 1995 byl povýšen na generálmajora a stále se aktivně účastnil besed s veřejností i studenty. Mimo jiné se setkal s britskou královnou Alžbětou II. a princem Karlem, dnešním Králem Karlem III.
Zemřel 9. září 2003 ve věku 89 let. Jeho odchod připomněl i britský The Daily Telegraph a The Times. Obdržel řadu vyznamenání včetně Řádu Bílého lva III. třídy in memoriam. Jeho jméno nese ulice v pražských Modřanech a v Kroměříži. A v místě, kde byl vyplaven člun s jeho posádkou (Petten, Nizozemsko), stojí pamatník věnovaný posádce bombardéru KX-B.
Zajímavost
Klub morčat (The Guinea Pig Club) vznikl roku 1941 v britském East Grinsteadu jako společenství zraněných letců RAF, kteří podstupovali průkopnické rekonstrukční operace u chirurga Sira Archibalda McIndoea. Název klubu narážel na „morčata“ – pokusné subjekty nových chirurgických metod. McIndoe své pacienty povzbuzoval, aby žili co nejběžněji – mohli nosit uniformy, chodit do města i pít pivo. Díky němu se East Grinstead stal „městem, kde se nezírá.“ Na konci války měl klub 649 členů, poslední setkání klubu proběhlo v roce 2007.
Zdroje
Článek vznikl ve spolupráci s dcerou pana generála Šišky, paní Dagmar Šiškovou-Johnson, která laskavě poskytla rozhovory a cenné archivní materiály. Zvláštní poděkování patří také panu Ladislavu Slámečkovi za zprostředkování kontaktu s paní Johnson a za poskytnutí informací z osobního archivu.