Deprivující dětství, které jej nezlomilo
Vojtěch Křesálek přišel na svět 5. ledna 1915 v Mirošově jako páté z šesti dětí. Jeho maminka byla laskavá a milující, ale bohužel ho vychovávala jen do pěti let, neboť v mladém věku zemřela. A tak se stalo, že Vojtův otec, který byl rváč a milovník alkoholu, zůstal sám se šesti dětmi. A co hůř, brzy domů přivedl macechu, která se odmítla o děti starat a situaci vyřešila velmi rázně – nechala si pouze jedno dítě ze sourozenců a zbytek dětí „rozdala“, každé dítko do jiné rodiny. A tak malý Vojta skončil u cizích manželů, u kterých od útlého dětství pracoval za živobytí. Paní domu se o něj sice starala poměrně dobře, ale její manžel Vojtu považoval za přítěž a neustále ho shazoval. Říkal mu, že je příživník, který k ničemu není a nic umět nebude. Tvrdil, že je dobrý maximálně na pasení krav. A právě to Vojta dělal – pásl krávy, obdělával pole a plnil jakoukoli práci, která byla potřeba. Své dětství tak strávil prací, protože neměl jinou možnost. Měl velmi krušné dětství, které se na něm značně podepsalo, ale nikdy nezměnilo jeho lásku k lidem.
Vzdělání, první zaměstnání a vojenská služba
Ačkoliv byl veden k tomu, aby si splnil pouze povinné vzdělání, rozhodl se, že se chce vyučit karosářem. Dostal své první kožené boty (do té doby chodil v létě bos a v zimě v dřevácích) a přihlásil se na obor karosář, který se vyučoval ve Zlíně. Mistr ho prvně nechtěl přijmout, neboť byl slabý a drobný, Vojta ho však uprosil tím, že už se nechce vrátit domů. Mistr jej tak nakonec přijal a Vojta velmi rád vzpomínal na něj i na paní mistrovou, díky které se dle jeho slov poprvé najedl a postupem času i zesílil. Zároveň se ukázal jako šikovný a bystrý, načež mu mistr dával stále náročnější práci, až se z něj stal šikovný karosář. Po vyučení pracoval u bratra v autodopravě. Následně v roce 1938 nastoupil na vojnu k 5. leteckému pluku v Brně, kde působil jako letecký mechanik. Absolvoval poddůstojnický kurz, opravoval motory, kalibroval je a prováděl provozní zkoušky. Pracoval na různých letounech (např. Avia B-534) a byl jedním z nejlepších mechaniků. Na vojnu proto velmi rád vzpomínal, bavila ho a dodala mu sebevědomí. Ukázala mu, ty jsi přece šikovný. Poté začala 2. světová válka, která mu rozdělila základní vojenskou službu a tak se Vojta vrátil zpátky do autodopravy svého bratra (část vojny sloužil před válkou a část dosluhoval po válce).
Činnost během 2. světové války – tichý hrdina
V autodopravě svého bratra dělal šoféra autobusu, jezdil na linkách a zároveň autobusy opravoval. Tímto způsobem se dostal do zbrojovky Slavičín (tehdejší Detony), kde svážel dělníky a kde se seznámil s odbojáři, kteří ho požádali o převoz vojáků do Horního Lidče, aby mohli přejít hranice na Slovensko a následně pokračovat do zahraniční armády. Přijal. Dále v letech 1944 a 1945 pracoval jako spojka partyzánské skupiny Jana Žižky – oddíl Ploština. Zásoboval partyzány potravinami (které nosil na předem sjednané místo v Lačnově), hlásil jim pohyb německých vojsk po okolí, podílel se na zásobování partyzánů náboji (ty převážel ze zbrojovky do Horního Lidče, kde je předával na četnickou stanici, odkud byly dále rozesílány) a přímo od členů partyzánské skupiny přijímal zbraně k opravám, které opravoval a poté jim je vracel k dalšímu použití. Každý den se plnily nové a nové úkoly. Každý den šlo o život. Dále na příkaz Vladislava Vaňáka zabezpečoval distribuci letáků – převážel je k vlakům do Horní Lidče a Bohuslavic, odkud byly rozesílány do všech obcí bývalého okresu Uherský Brod. Ilegální tiskárnu, kterou se tyto letáky tiskly měl umístěnou přímo v pokoji, kde v podnájmu bydlel (Lačnov 140). Od první poloviny r. 1944 se touto tiskárnou tiskly letáky, které obsahovaly zprávy z fronty apod. Tiskárna zde byla umístěna až do února 1945, kdy byla převezena na Ploštinu, kde při jejím vypálení shořela. Ke konci války poznal ženu, do které se zamiloval a kterou si po válce i vzal. Svatbu měli v Újezdě, manželství měli krásné a vzešly z něj dvě děti – dívka (nar. v roce 1947 ve Zlíně) a chlapec (nar. v roce 1952 ve Valašských Kloboukách).
Vojtěchova nejtěžší vzpomínka na 2. světovou válku: Udavač Ovesný zavolal gestapu do Valašských Klobouk, aby prozradil partyzány, kteří se zrovna nacházeli v Lipině. Gestapáci přijeli a během přestřelky zastřelili partyzána, kterého Vojtěch znal a který mu povídal, jak se těší na návrat ke své ženě. Gestapo jeho tělo spolu s ostatními po smrti vystavilo na návsi jako výstrahu. Vojtěch, který jel zrovna kolem autobusem zastavil, všichni cestující museli vystoupit a podívat se na mrtvé muže. Partyzáni udavače na oplátku 18. 3. 1945 oběsili na lípách (cesta z Valašských Klobouk směrem k Lipině), což Vojtěch rovněž viděl, neboť tělo zrádce tam nechali partyzáni viset.
Skončila válka a přišel komunismus…
Po válce dosloužil základní vojenskou službu a poté se vrátil k autodopravě. Následně se přestěhoval na Jižní Moravu, kde byla po odsunu Němců nabídnuta neobydlená stavení za účelem budování místní infrastruktury. Pan Křesálek bydlel v Horních Věstonicích a provozoval v oblasti Mikulova autodopravu. Mj. často vozil politické strany na schůze, avšak brzy nato byly jeho autobusy znárodněny a on se musel začít živit jiným způsobem. A tak roku 1948 začal pracovat jako údržbář v družstevní mlékárně ve Valašských Kloboukách (ulice Brumovská), kde se s rodinou přestěhoval. Toto zaměstnání mu vydrželo až do odchodu do důchodu, poté působil v tamním Domě pionýrů. Zemřel ve středu 22. 3. 2006 ve Slavičíně ve věku 91 let, s jasnou myslí až do posledních chvil. Místem jeho posledního odpočinku jsou Valašské Klobouky.
Zajímavost: Pan Křesálek dostal nabídku vstoupit do organizace Světlana (protikomunistická odbojová skupina působící na Moravě v letech 1948–1952), nicméně odmítl riskovat děti a nabídku nepřijal. Světlana byla zlikvidována a mu se neštěstí vyhnulo.
Neobyčejný člověk, který pomoc považoval za samozřejmé slušné jednání
Jak na něj v průběhu rozhovoru vzpomínal jeho syn:
„vždycky, když chtěl někdo pomoct, šel a v životě si zato neřekl peníze, snažil se lidem pomáhat, považoval pomoc za samozřejmost“,
„byl velký čtenář, knihovnu jsme měli velkou a furt měl na nočním stolku nějaké knížky, furt v podstatě četl“,
„byl to vlastenec“,
„byl pro mě autoritou, ale nikdy ji neprosazoval – nikdy“,
„byl úžasně pracovitý, skutečně hrozně rád jsem s ním něco dělal a spoustu věcí mě naučil, uměl s dřevem, kovem, celkově byl jako řemeslník velmi šikovný“,
„strašně rád se smál, nebyl pak schopný se zastavit“,
„celé to s ním bylo nejlepší, nejsem schopen říct, jaká vzpomínka na něj je ta nejhezčí“.
ZÁVĚREM – na politické příslušnosti nezáleží, na charakteru ano
„Mému tátovi za protektorátu zachránil život Rakušan, před zastřelením ho zachránil partyzán a před basou ho v 50. letech prokazatelně zachránil jeden komunistický funkcionář. A tihle tři ho zachránili. A to se podepsalo nejen na jeho způsobu myšlení, ale i na mém, protože on mi to předal. Říkal Vojto, je úplně jedno, jaký je režim, je úplně jedno, jakou kdo má politickou příslušnost, ale není jedno jestli je to slušný člověk nebo hajzlík. A to mi vždycky dokumentoval kolem sebe, nasál jsem to od něj a celý život to kolem sebe pozoruju.“
Zdroje
Článek vznikl díky soukromému archivu pana PhDr. Ladislava Slámečky (činnost během 2. světové války) a rozhovorům se synem pana Křesálka – doc. RNDr. Vojtěchem Křesálkem, CSc., který poskytl veškeré další informace o životě svého hrdinného tatínka.