Zpět na seznam

Oldřich Štěpaník

Sušice

* 12. 4. 1920

† 8. 4. 1955

Oldřich Štěpaník

Vyrůstání bez matky, vzdělání a práce

Oldřich Štěpaník se narodil 12. dubna 1920 v Sušicích na Uherskohradišťsku. Vyrůstal v rolnické rodině, jeho dětství však poznamenala brzká ztráta matky. Františka Štěpaníková zemřela v listopadu 1922 na zápal plic. Oldřichovi tehdy byly pouhé dva roky. Jeho otec Tomáš Štěpaník odcestoval do Argentiny a chlapec zůstal u příbuzných v Hrádku na Vlárské dráze (dnešní části Slavičína), kde začal chodit do školy. Ve škole byl Oldřich hodný, poslušný a pilný žák. V roce 1930 se jeho otec vrátil z Argentiny a společně se synem se přestěhoval do Sušic. Oldřich zde začal navštěvovat jednotřídní smíšenou obecnou školu. Blízký vztah si vytvořil také k prarodičům z matčiny strany, u nichž trávil mnoho času. Jeho otec si později našel družku Františku Škrabálkovou, s níž zůstal až do konce života. Z jejich vztahu se narodili Oldřichovi dva nevlastní sourozenci – Vlasta a Josef.

Po absolvování obecné školy v Sušicích pokračoval Oldřich ve studiu na měšťanské škole v Babicích. V roce 1934 se rozhodl pro řemeslo a začal se učit zámečníkem v Uherském Hradišti a Starém Městě. Školní docházku ukončil v roce 1937. Poté nastoupil do Škodových závodů v Dubnici nad Váhom, kde pracoval jako soustružník kovů a bydlel v dělnické kolonii.

Rozhodnutí opustit domov

Oldřich Štěpaník byl od mládí vychováván k lásce k vlasti. Rozpad Československa a okupace českých zemí proto pro něj znamenaly zásadní životní zlom. V době, kdy pracoval na Slovensku, se k němu dostávaly zprávy o vzniku československé armády v zahraničí. Rozhodnutí opustit domov a připojit se k vojenskému odboji však nebylo jednoduché. Zásadním impulsem se stal rozhovor s kamarádem Josefem Malůškem, který mu vyprávěl o plánovaném odchodu do Francie. Oldřich se rozhodl přidat. Ještě před cestou se vrátil domů do Sušic, aby se rozloučil s rodinou a odvezl si věci, které na cestu nepotřeboval.

O cestě domů ve svém deníku napsal:
„Vzal jsem si domů všechny věci, které jsem nutně nepotřeboval, jako nové šaty, zimník a jiné a nechal jsem si jen co budu potřebovat na cestu. Taktéž to udělali i kamarádi. Doma jsem řekl své rozhodnutí, které mi otec neschvaloval, ale nedalo se nic dělat. Já jsem se přemluvit již nedal.“

V únoru 1940, ve svých devatenácti letech, opustil Dubnici nad Váhom a společně s kamarády Vojtěchem Opravilem a Františkem Pospíšilem se vydal na cestu za hranice. Jejich cesta byla od samého začátku plná komplikací. Průvodce, který jim měl pomoci, je opustil a trojice byla v Nitře zadržena. Několik dní strávili ve vězení. Po propuštění se jim podařilo navázat kontakt s českým pekařem Netopilem, který jim poradil, jak v cestě pokračovat. Za zimních podmínek se vydali pěšky k maďarské hranici. Byli promrzlí, unavení a hladoví. Síly jim rychle docházely. 

Oldřich ve svém deníku zachytil náročnost cesty: 
„Nohy vypovídaly službu, potáceli jsme se mezi kolejemi, chvílemi některý z nás zakopl o kus zmrzlého sněhu, spadl na zem, ale vstal a zase pokračoval.“

Navzdory komplikacím se dostali až do Šuran, následně do Nových Zámků a poté do Budapešti. Zde na francouzském konzulátu kolem 25. února 1940 podal přihlášku do československé armády v zahraničí. Následovala dlouhá cesta přes Balkán a Blízký východ, která ho nakonec zavedla do francouzského přístavu Marseille. Odtud zamířil do československého vojenského tábora v Agde, kde 26. dubna 1940 prošel odvodem. Následně byl zařazen k letecké skupině s určením pro službu mechanika a absolvoval základní vojenský výcvik. Po porážce Francie se rozhodl pokračovat v cestě do Velké Británie.

Leteckým mechanikem u 311. perutě

Dne 24. června 1940 odplul z francouzského přístavu Port-Vendres na lodi Apapa do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazil 7. července. O několik týdnů později vstoupil do dobrovolnické zálohy britského Královského letectva (RAF VR), kde byl evidován pod služebním číslem 787 282. Dne 29. července 1940 se stal jedním ze zakládajících členů 311. československé bombardovací perutě. Po jejím založení následovalo období intenzivního výcviku. Letci se připravovali na bojové nasazení na bombardérech Wellington. Oldřich sloužil jako letecký mechanik – motorář. Spolu s ostatními mechaniky se musel rychle seznámit s dosud neznámými letouny a osvojit si jejich údržbu. Jejich práce byla nezbytná pro zajištění bezpečnosti cvičných i bojových letů. Bez odbornosti, pravidelné údržby a oprav by letouny nemohly spolehlivě vzlétat.

Jeho služba však nebyla bez nebezpečí. Dne 5. ledna 1941 zažil bombardování letiště Honington. Při útoku zahynul jeho blízký kamarád Jindřich Liebold, se kterým Oldřich putoval již z Budapešti. Jak sám zaznamenal ve svém deníku, ztráta přítele ho hluboce zasáhla:
„V 13.45 právě když jsme byli s Jardou na světnici, ozvala se znenadání palba z kulometu a kanónu. Skočili jsme rychle do malé chodby, kde jsme lehli na zem a již se země třásla od výbuchů bomb. Letadlo ještě přelétlo nad námi a pak se vzdálilo. Vylezli jsme ven. Řada bomb šla přes kamp, ale pustil to skoro pozdě. Dvě bomby spadly do kampu a 4 do letiště. Však cestou na místo výbuchu jsme se dozvěděli hroznou zprávu. Můj nejlepší kamarád, se kterým jsem šel až z Budapešti – Jindřich Liebold byl zabit střepinou. Zpráva na mne působí strašně.“

Štěpaník byl svědomitý a pracovitý. Za svou službu postupně získával povýšení v britských i československých hodnostech. Dne 22. června 1943 byl přemístěn k jednotce No. 8311 Servicing Echelon (SE 8311), která zajišťovala údržbu a obsluhu letounů Liberator 311. československé perutě. 

Do osvobozené vlasti se Oldřich Štěpaník vrátil 21. srpna 1945. Jeho práci a osobní vlastnosti ocenil také poslední válečný velitel 311. československé perutě, major Jan Kostohryz, který ve svém hodnocení napsal:
„Veselé povahy, velmi pracovitý, dobrý odborník, ukázněný, poctivý, svědomitý, naprosto spolehlivý.“ 

Za svou práci a vojenskou službu obdržel několik vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž 1939, Československou medaili za chrabrost a Československou medaili za zásluhy II. stupně.

 Českoslovenští příslušníci 311. Servicing Echelon. Oldřich Štěpaník stojí v horní řadě jako čtvrtý zleva. Zdroj: Žižka

Návrat do vlasti 

Po návratu do Československa zůstal Oldřich ještě nějakou dobu ve službě u letectva. V červenci 1947 byl demobilizován a přeřazen do I. zálohy v hodnosti rotmistra letectva v záloze. K 30. dubnu 1948 byl následně přemístěn k náhradní letce LNP 1. Jeho vojenskou dráhu administrativně uzavřel rozkaz Hlavní kádrové správy Ministerstva národní obrany z 12. ledna 1952, na jehož základě byl přeřazen mezi poddůstojníky mimo činnou službu v hodnosti staršiny.

Po návratu z války se Oldřich rozhodl usadit v Jablonci nad Nisou, přestože ho k rodným Sušicím pojilo silné pouto. Bydlel na adrese Liberecká 28 a pracoval jako strojní zámečník ve firmě Robert Anders. Poslední známý údaj o jeho profesním působení pochází z roku 1952, kdy pracoval jako soustružník kovů v OKP Jablonec nad Nisou.

Osudným se Oldřichovi Štěpaníkovi stal 8. duben 1955, kdy zemřel v Jablonci nad Nisou. Bylo mu pouhých 34 let; pětatřicáté narozeniny by oslavil o čtyři dny později. Jeho tělo bylo nalezeno následujícího dne. Příčinou smrti byla otrava oxidem uhelnatým. Podle dochovaného vyprávění se Oldřichův strýc Josef Kutálek od kriminalisty údajně dozvěděl, že jeho smrt nemusela být nešťastnou náhodou. Kriminalista mu měl zároveň doporučit, aby se o okolnosti úmrtí dále nezajímal. Josef Kutálek se následně postaral o převoz Oldřichova těla a jeho pohřeb.

Podle vzpomínek pamětníků byl Oldřich pohřben v uniformě RAF. Pohřební průvod vyšel z jeho rodných Sušic a zamířil na hřbitov v Jalubí. V čele průvodu nesl vyznamenání Oldřicha Štěpaníka jeho kolega z 311. československé bombardovací perutě Josef Salát. Rotný Josef Salát (RAF č. 787 780) se narodil 15. září 1912 ve Slavkově u Uherského Brodu a zemřel 11. prosince 1984. Po roce 1989 byl v rámci rehabilitací in memoriam povýšen na majora.

Smuteční průvod směřující na hřbitov v Jalubí zachycuje fotografie z dubna 1955 (zdroj: Žižka)

Oldřichův hrob se bohužel nedochoval. Zanikl v 90. letech při přestavbě hřbitova. Oldřich Štěpaník byl po roce 1989 rehabilitován in memoriam a povýšen do hodnosti majora.

Zdroje: 

  • ŽIŽKA, Petr. Pozemní personál 311. perutě z okresu Uherské Hradiště [bakalářská práce]. Olomouc, 2017.
  • Deník Oldřicha Štěpaníka (obsah čerpán z bakalářské práce Petra Žižky).
  • Fotografie ze soukromého archivu Petra Žižky.

Poděkování: 

  • PhDr. Ladislavu Slámečkovi za odbornou kontrolu textu.
  • Martinu Štěpaníkovi za kontrolu a nasměrování k informacím.
Zpět na seznam