Z vládního vojska k partyzánům
Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě. Již od dětství toužil stát se vojákem a tento sen si splnil. Prvně žádal svého učitele Stanislava Janečka, jemuž spolu se sestrou pomáhali v ukrývání zbraní pro Obranu národa, aby mu umožnil odchod do tvořící se čs. zahraniční armády. Pan řídící učitel Janeček mu zdůraznil, že je třeba, nejdříve absolvovat vojenský výcvik a potom se dobře připravený zapojit do odboje. Alois Dubec nakonec jako osmnáctiletý narukoval v r. 1941 do protektorátního vládního vojska, neboť dal na radu svého staršího bratra Josefa (četníka působícího v odboji). Ve vládním vojsku působil až do r. 1944, kdy se východní fronta blížila k bývalým čs. hranicím. Tehdy byla většina vládních vojáků nasazena do Itálie a stejně tak i Alois Dubec. Byl umístěn k jednotce u Milána, kde střežil úsek železniční trati. Zde se spřátelil s místní rodinou: „Většina Italů byla protifašisticky zaměřená. Povídali jsme si a vyplynulo, že bychom s několika dalšími rádi odešli k partyzánům. Při druhé návštěvě mi jeden z nich přislíbil, že jeho mladší bratr nás k nim odvede,“ vypráví Dubec. A tak s několika dalšími vojáky v létě roku 1944 opravdu z vládního vojska zběhl, a to do hor k italským partyzánům. Zde Alois Dubec strávil několik měsíců. Z těchto časů jej až do jeho skonu, pronásledovaly vzpomínky z jedné události. Jednalo se o masakr u vesnice Borno, kde partyzáni zmasakrovali asi 30 německých důstojníků: „V horském zámečku se konala jakási konference německých důstojníků. ‚Hände hoch!‘ Sahali po zbraních, tak se muselo střílet, začal masakr. Bylo to my, nebo oni. Jeden z nich utekl. Pronásledoval jsem ho. Ze vzdálenosti asi 20 metrů jsem se zastavil a střelil ho. Došel jsem k němu, chrčel, od úst pěna, otočil jsem ho a vzal jsem mu peněženku. Tak to tam chodilo.“ vypráví Dubec, který v peněžence kromě peněz našel i fotku jeho dětí a manželky. Během této bitvy partyzáni zajali dva vojáky wehrmachtu, kteří jako předsunutá hlídka doprovázeli německé důstojníky. Po bitvě se partyzáni usnesli, že je zastřelí. Vojáci plakali a prosili o milost, že se blíží konec války a chtějí se přidat na jejich stranu. Aloisi Dubcovi se jich zželelo. Zastal se jich. Velitel partyzánů je tedy ušetřil, ale s podmínkou, že je Češi budou mít na starost, hlídat je ve dne v noci. Pan Alois Dubec vzpomínal, že to byla strašná kalvárie, dohlížet na ně, tahat je do kopců, dávat pozor, svazovat a podobně. „U jedněch horských jezírek jsme se zastavili a ostatní se dohadovali, co s těmi dvěma zajatci, že je zastřelí a hodí do jezera. Já jsem říkal, nedělejme to. Tak jsme je táhli až k hranicím.“ Poté odešel Alois Dubec do Švýcarska. Odtud se hlásil jako mnozí další k letectvu do Anglie. Ze stovky přihlášených vybrali pět zájemců. A on byl mezi nimi. Odcestoval do Anglie, kde do konce války absolvoval pilotní výcvik u RAF. Nasazen do akce nebyl, výcvik nedokončil, protože válka skončila. V srpnu 1945 se s českými letci RAF vrátil do Československa.
Život po válce
Domů do vlasti se Alois Dubec vrátil v srpnu 1945. Zůstal v armádě a s napětím očekával jednání ministra zahraničí Jana Masaryka s britskou vládou o pokračování výcviku československých pilotů u RAF. Ten by však čs. vláda musela plně hradit, a tak bylo pilotům doporučeno dokončit výcvik na Letecké akademii v Hradci Králové. Tam ale nebyl Alois Dubec přijat, neměl maturitu. „Hrozně mě to mrzelo. Protože nám Honza Masaryk slíbil, že nám bude maturita prominuta,“ vzpomínal na zklamání. I přes toto zklamání usiloval o způsob, jak by se mohl dostat k létání, a tak se přihlásil do letecké přípravky ve Šternberku. Po odchodu z ní si našel práci ve Vojenském kartografickém ústavu v Praze, kde si doplnil vzdělání a mohl vykonávat práci geometra, což se mu líbilo, neboť často létal letadlem do Košic. Podílel se na vyměřování staveniště pro budoucí Východoslovenské železárny. Po Únoru 1948 však došlo ke zlomu. Ze svého zaměstnání byl na veřejné schůzi vyhozen na hodinu, k lopatě. Poté až do roku 1968 pracoval v lomu, dolech, na stavbách, jako stavební dělník, horník, dlaždič. Rozhodl se emigrovat. Za opuštění republiky byl Alois Dubec v nepřítomnosti odsouzen na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně. Naštěstí byl vřele přijat ve Švýcarsku. Svou pracovitostí, slušností a poctivým přístupem k životu se vypracoval na úspěšného kantonálního úředníka švýcarské samosprávy. Jelikož se vždy cítil být vlastencem, tak po roce 1989 začal Československo pravidelně navštěvovat, až se nakonec vrátil natrvalo a žil v Luhačovicích. Obec Vlachova Lhota udělila podplukovníku letectva ve výslužbě Aloisu Dubcovi čestné občanství za hrdinství v protifašistickém odboji za II. světové války. V roce 2016 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva. O jeho osudech byla v roce 2018 napsána kniha s názvem Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět. Nejraději vzpomínal, jak žil v maringotce, sám pracoval na regulaci bystřin v Krušných horách a zpracovával nekonečné tuny kamene. Zemřel v noci na 19. července 2019 ve věku 96 let.
Zdroje:
-Soukromý archiv pana PhDr. Ladislava Slámečky
-KROUPA Mikuláš, MORAVEC Hynek, KAFTANOVÁ Helena. iRozhlas: ‚Zastavil jsem se a střelil ho.‘ Veleli mu nacisté, potom se stal Dubec letcem RAF [online]. Praha: Český rozhlas, 2019 [cit. 2023-10-23]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/